A tak nás dnes Petr odváží do Prahy na ruzyňské letiště. Raději s tříhodinovým předstihem kvůli odbavení. Máme tak čas se seznámit s novými kamarády se kterými strávíme měsíc dovolené. Je nás celkem dvanáct. Hanku jsme okamžitě poznali, setkali jsme se s ní už na jiné akci. Už tenkrát se nedala ani přehlédnout ani přeslechnout.
Do Paříže odlétáme Airbusem 320 s Air France, odlet je v 10.05 hodin. Oba letíme poprvé a tudíž s obavami. Letadlo je takové mrňavé, všechno je v něm stísněné, drkotá jako stará tramvaj. Za 1,5 hodiny jsem v Paříži na letišti Charles de Gaulle.
Docela fofr, už při výstupu z letadla jsme nasměrováni na směr Los Angeles a přes letiště nás mikrobusek odváží k terminálu 2E. Vše je pro nás nové.
Ještě na letišti chci poslat domů SMS, že máme tu první kratší etapu naší cesty za sebou, mobil však jenom blikl a konec. Víc se už nenastartoval. Jsem nešťastná, stále zkouším mobil probudit, přitom postupuji ve frontě, ale už jej musím schovat. Jsme v Boeingu 777, usedáme k okénku a čekáme na start. Jsem tak vyvedená z míry tím mobilem, že nemám ani čas se bát. Měsíc dovolené před námi, doma syn po úrazu a já nemám spojení.
Startujeme ve 13.15 hodin. Máme bezvadné místo, sami dva na sedadlech pro tři, u okna, po sluníčku, nádherný výhled. Než se rozkoukáme jsme nad Atlantikem, 10.668 m vysoko a letíme rychlostí 879 km/hod. Venku je -4st a my už máme za sebou 724 km. Přes uličku vedle nás sedí 3 nějací Arabi, stará paní celá zahalená. Pořád po nich pokukuji kdy nás začnou terorizovat.let probíhá klidně, na opěradle před sebou máme malé obrazovky, na nich se stále zobrazuje průběh letu. Kde se nacházíme, výška, rychlost, teplota, vzdálenost za námi i před námi. V 17.10 hodin se blížíme ke Grónsku, obdivujeme stále nádheru z okna, překrásný výhled, je jasno. Máme hlavy u skla a koukáme a koukáme a chvílemi zapomínáme na strach. Před námi v řadě už asi 1,5 hodiny stále pláče malá holčička a leze po rodičích, dole venku je sníh, led, za oknem mráz a nad námi blankytně modro. Asi v 18 hodin fotíme skrz okénko. Přelétáme Hudsonský záliv a máme za sebou 4600 km. Při stoupání nad Skalistými horami do výšky 11882 km jsme se báli, letadlo jakoby stálo na místě, jen hučelo, venku bylo -57 st. Uklidňovala jsem se pohledem na obrazovku, stále pěkně letíme rychlostí 938 km/hod, jen to stoupání asi dalo zabrat.U nás doma je asi 23 hodin, tady je světlo a den. Před sebou máme ještě dvě hodiny letu a vůbec se nám nechce spát. Kilometry ubývají, už jen 355, pomalu začínáme klesat a v 0.45 našeho času skoro stojíme. Tady v LA je však 15.45 hodin. Přistání bylo krásné, několikeré zhoupnutí a už si to svištíme po letišti. Snad zastavíme. A hurrá, stojíme, potlesk pilotovi, výstup, formality, razítko na imigrační lístek, otisky prstů, focení a MY JSME V AMERICE!!
Čekáme na bágly, Báře a Luďovi nedorazil jeden batoh se spacáky. Druhý den jim byl doručen do hotelu.
A teď už rychle ven z letištní haly. A nastává opravdu super zmatek. Strašný mumraj, auta, lidi, rámus. Jirka šéf nám něco vysvětluje, my ho neslyšíme. On nás vybízí rychle rychle nastoupit do autobusu Alamo, který nás odveze do půjčovny aut. Jenže neslyšíme, nerozumíme a tak někdo horečnatě strhává foliové obaly z báglů, někdo cpe bágly na vozíky, někdo z vozíku, zmatky, zmatky, zmatky, najednou jsme s vozíky i bágly na nástupním ostrůvku autobusů Alamo, autobus zrovna přijíždí, řidič křičí GO GO Go, cpe nás do busu, bágly hází do klecí a během minutky se řítíme k půjčovně.
Zatímco Jirka a ostatní i náhradní řidiči vyřizují formality v půjčovně, my ostatní čekáme venku a jen zíráme na ten blázinec. Nad námi přistávají obrovská letadla, jedno za druhým. Vlastně už přistání jsme měli dojem, že přistáváme někam do města. Pod přistávací plochou vede několikaproudá silnice
Máme dvě krásné Toyoty Sienny osmimístné, jednu béžovou a jednu červenou. Teď už "svými" auty přejíždíme do hotelu Hacienda de LAX, zde se budeme dvě noci aklimatizovat. Pokoje pro čtyři obýváme v trojicích, vše je čisté, útulné. Večer seznámení s nedalekým obchodem a jdeme spát. Usínáme rychle, ale už ve 2 ráno jsme vzhůru. Stejně s námi ten devítihodinový posun zamával.
9.září
Po nákupu odjíždíme na pláže Pacifiku. U nás doma je půlnoc, tady je 14.45 hodin, já sedím na pláži a tiše pláči nad svým mobilem. Nemohu poslat domů zprávu, že jsme živí a zdraví v USA. Včera večer jsem poslal zprávu z Jirkovýho mobilu Markétě, ale nevím jestli ji obdržela. Po odpočinku na pláži ještě vyjížďka "velkou vesnicí" Los Angeles Santa Monica a návrat do hotelu. Večer ještě zkouším hotelový inernet, chce po mně minimální taxu 5 dolarů, doma spí a tak s nimi stejně nemohu komunikovat a navíc než bych přišla na to, jak na to... sežral by alespon 10 dolarů. Rozhodujeme se, že to zkusíme, ještě před půlnocí, to už bude u nás ráno, ale usínáme.
10.září
Schyluje se k večeru a na místě, kde máme sraz chybí Hanka. Více jak půlhodinu na ni čekáme, už jsme nervozní. Ještě nejsme v kempu, čeká nás stavění stanu, vaření večeře. Je první večer a dost hodin. Nechali jsme jí vzkaz a odjeli. Příjezd do kempu Lodgepole před 20tou hodinou, stmívá se zde velmi brzy a tak na velké vyváření není čas. Stavíme stan, uvaříme jen polévku, všechno jídlo schováme do medvědích beden, rychle umýt a spinkat. Hanka nakonec dorazila, už za tmy. Nechala se dovézt nějakými turisty s karavanem.
11.září
Vstáváme v 6 hodin. krásné, studené ráno nás vítá a my hbitě vaříme snídani a balíme se na celodenní výstup na Alta Peak s výškou 3415. V 7.15 hodin vyjíždíme auty na naše výchozí místo, parkoviště Lodgepole ve výšce 2000. Z parkoviště už vyrážíme po svých vzhůru krásnou přírodou. Cestou potkáváme srnky, které nejsou vůbec plaché a fotíme černé medvědy.
12.září
někde jsme četli, že jsou americké sojky plaché. Není tomu tak. Americké sojky jsou drzé. Ráno vstáváme v 6.10, snídáme a přitom nám modré sojky a další ptáčci asistují, musíme si snídani hlídat. V 8 hodin vyjíždíme. Rozloučení s rangerem a už bereme směr Yosemitty. Cestou míjíme další sekvoje s průměrem i 12 m. Na Visitor Centru se zastavujeme pro razítko do cestovní knihy, kupujeme pohled a doufáme, že se nám ho odněkud podaří odeslat domů ze zprávou o nás. Ve Frestonu další nákup na několik dnů za 32.32 dolarů(další zákaznická karta). K večeru přijíždíme do kempu Uper Pines. U vjezdu nás vítá nápis Warning varující nás před medvědy a přikazující abychom všechny potraviny i kosmetiku důsledně ukládali do medvědích beden. Usmíváme se, asi je to zdejší atrakce. Museli jsme podepsat prohlášení o seznámení s varováníma ujištění, že budeme "all food" ukládat. Ještě stále nevěříme, že je to jenom předehra k dnešní hororové noci. Se setměním a prvním sladkým usínáním začíná. Probouzíme se vyrušeni strašlivým rámusem, vystrkujeme rozespalé obličeje ze stanů, ale jen tak co povolí zip, jinak zůstáváme pevně zamčeni :) Pak odvážně vylézáme a po chvíli zase roztřeseni zalézáme. Spát ale nemůžeme.
13.září
Hrozně mne to štve, ale zároveň se mi ulevilo.Kája se vrací dolů se mnou. I tak to byl pro nás výkon a nádherný výstup. Po asi čtyřhodinovém sestupu jsme zpět v kempu. Sprchy zde nejsou a tak probíhá hygiena u malého umyvadélka se studenou vodou, splachování umytých vlasů kanystrem se studenou vodou a vaření večeře netušíce jaký nezapomenutelný zážitek nás zase čeká.
Někdo je už po večeři, někdo má ještě rozvařeno, někdo má medvědí bednu zavřenu a někdo ji ještě využívá při vaření.Ale 19.30 hodin a jsme domluveni na každodenním seznámení s programem na další den. Usazujeme se kolem stolu s jídlem i bez, když tu někdo vykřikne "Medvěd"!! si osm metrů od nás, jen malinký kousíček za naším stanem se klidně hrane medvěd v bedně, kterou někdo z nás zapomněl zavřít. Řveme, pískáme, boucháme, ale méďa se tváří jakoby nic.Už byl skoro v bedně celý zalezlý když Kája přiskočil a na bednu zabouchal. To zabralo, medvěd vylítl z bedny, v hubě igelitku a pomalu se začal vzdalovat. Cestou ztrácel z tašky ešusy a tak pěkně rachotil. Konečně jsme viděli medvěda zblízka. Že bych si ho mohla vyfotiti mne napadlo až když byl pryč. Dnešní noc byla poměrně klidná, méďové začali blbnout až k ránu kolem půl šesté, ale to nám už nevadilo, Stejně byl čas na vstávání.
14.září
Jedeme se podívat do horolezeckého tábora pod El Capitanem. Všude medvědí bedničky chránící horolezecký proviant. Viděli jsme i past na medvědy, vypadá jako nádrž na fekál nebo vodu, je na kolečkách a čeká až do ní vleze medvěd. Poté se zaklapne a medvěd se může převézt jinam. Stěna El Capitan je vysoká přes 1000 , je to asi horolezecká výzva. Někteří ji lezou i týden. Chvíli pozorujeme ty malé pohybující se tečky, človíčky ve stěně a pak odjíždíme autem na vyhlídku Glacier Point 2199. Vydáváme se na krátký asi 12 mílový Four Mile Trail. Dolů a nahoru a dolů a nahoru. Zpátky v kempu jsme asi ve 14.30 hodin. Jsme strašlivě upocení a zaprášení. Čeká nás výlet do nedaleké Village, musíme najít nějaké sprchy. S uzlíčkem špinavého prádla a s ručníky přes rameno se vydáváme přes lesík až k silnici, naskočíme do shuttle busu a podařilo se nám dobře vystoupit před honosnějším kempem Curry Village. Určitě jsme nenápadní, děláme jakoby nic a s uzlíčkem prádla hledáme sociálky. Dlouho se nám nedaří, musíme se zeptat na infu. Konečně stojíme před Showers House. To byla paráda. Horká sprcha, zadarmo a ještě jsem stihla vyprat hromadu prádla. Po návratu do kempu poěsím prádlo, sbalíme cestovní knížku a dalším shuttle busem přejíždíme do Village. Je to malé středisko s roztroušenámi obchůdky , s poštou a galerií s krásnými černobílými a drahými fotografiemi Adamse Ansela. ( Ansel
Easton Adams byl americký fotograf, spisovatel a učitel výtvarné
fotografie. Vynikal hlavně v černobílé fotografii krajiny a
národních přírodních parků v USA. Jeho oblíbeným námětem
bylo údolí Yosemite Valley.) Je zde i internetová kavárna. Těsně před naším příjezdem byla na stromě dvě malá medvíďata a rangeři je odchytávali do sítě. Je to tu taková medvědí oblast. Ve Store jsem viděla přenádherné medvědí čepičky pro naše vnoučata, ale nebylo mi Kájou dovoleno. Prý je ještě na nákupy domů brzy. Už jsem je pak nikde nezahlédla. K večeru návrat do kempu. Dnešní noc byla klidná.15.září
Vstáváme v 6 hodin. Sousedi si zapálili ohýnek, ale renger na ně hned přijel a museli ho uhasit. přišla za mnou mladá američanka, něco mi vysvětlovala, na něco se ptala, ale já jí nerozuměla, nakonec z toho vyšlo, že oni končí a zbyl jim ještě v bombičce plyn a tak se nás ptala jestli bychom bombičku nechtěli. Chtěli, byl to Coleman a my sami už máme málo, shání se tu špatně. V 8 hodin další pesun směrem k jezeru Mono Lake. Moc se tam těším, dnes sedím v autě vepředu a tak si přesun užiji, budu dobře vidět. Zastávka na vyhlídce Olmsted Point pojmenovaném po Frederiku Olmstedovi, pak na Tuolumne Meadows a odtud si vyšlápneme na Lembert Dome 2880m. Je strašlivý vítr ale také je přenádherná vyhlídka na Yosemity. Přejíždíme nejvyšší silniční sedlo kalifornie (Tipga Pass 3031m) a "začaly kopce a šutráků fůry..."Sjíždíme k jezeru Mono Lake, načerpadlové stanici dáváme kafe, svačinu a blížíme se blíž a blíž až k jezerním tufám.
jezero vzniklo před 500 000 lety v bezodtokové pánvi a bylo vytvořeno sopečnou činností. V roce 1941 začal fungovat 350mil dlouhý akvadukt, odvádějící vodu z přítoků jezera do Los Angeles. Od té doby voda v jezeru polesla o 13 m a objem vody se snížil na polovinu. Tím narůstá koncentrace soli a vytváří se tufy. Vstupné 3 dolary a procházka kolem jezera. Sbírám bylinky, větvičky a při návratu se nechávám vyfotit se strážcem parku.
Cesta skoro neubíhá, je dlouhá, pustá, strašně fouká vítr, je černo a kolem nás lítá písek. Zkoušíme fotit, navzájem se strašíme písečnou bouří a sjíždíme hlouběji a hlouběji až do Údolí smrti. Do našeho kempu mezi Mono Lake a Lone Pine dojíždíme za tmy a stany stavíme za světla reflektorů našich aut. Ovšem veškerá stísněnost z nás padá jakmile objevujeme kousek od stanu horké!! sprchy. Tak to je bašta. Po večeři někdo odchází přes silnici do baru na pivo, několik nás zůstává v kempu, popíjíme víno, povídáme si dlouho do noci. Je velice teplá noc. Dnes jsme najeli autem asi 258 mil, viděli spoustu krásné přírody, přes den byla teplota kolem 15 stupňů. Noc byla neklidná, větrná. Poryvy větru nás často budily a tvářily se jakoby se dobývalo do stanu nějaké zvíře.
16.září
Ráno před odjezdem z kempu fotíme kaktusy, ty vysoké jsou původem z Arizony a tady byly vysazeny uměle. Odjíždíme asi v 8,30 hodin a míříme do pouště. V poušti mezi dunami zastavujeme. Máme více jak hodinu na procházku pouští. Bohatě nám ta chvíle stačí. 
Máme vodní pohotovost v autě i sebou v dunách, chůze v písku je velice únavná. Prý je dnes docela chladno:) Je asi 30 stupňů, vracíme se do aut a jedeme dál. cestou navštěvujeme bývalé boraxové doly a přes Visitor Center vstupujeme do National Parku, sjíždíme k nejhlubšímu místu 85 m pod úrovní moře. Všechno je tu slané i cesta. Dál pokračujeme stále auty barevným pohořím Artists Drive a přes krásnou vyhlídku Zabriskieho Point.
K večeru, téměř za tmy dojíždíme do kempu v Nevadě nedaleko Las Vegas. Moc se ochladilo, zase fouká studený vítr. Je tma, zima, záchod je jenom suchý a není tu ani umývadlo, natož sprcha, jen venku kohoutek se studenou vodou. Velká hygiena si dnes nebude a to nás zítra čeká Las Vegas. Chvilku posedíme, ale zima nás do spacáků zahání brzy. Kolem 21 hodiny jsme ve stanech. Stan máme postavený na betonovém plácku ( asi míněno pro auta), ale spíme výborně.
17.září
Ráno na svá nemytá těla oblékáme co nejlepší sebou máme a v devět hodin odjíždíme do Las Vegas. Jsme kompletně sbaleni a připraveni na dnešní noční přesun do dalšího kempu. Do Las Vegas dojíždíme až kolem 14 hodiny. Cestou jsme totiž ještě procházeli a projížděli a fotili v menším parku Red Rock s červenými skalami. 
V Las Vegas jsme zaparkovali v garážích za Eifelovkou a začala "žranice". Zašli jsme do China bufetu You Can Eat, zaplatili každý 10,99 dolaru a měli před sebou spoustu a času a spoustu jídla. Co se do tebe vejde, můžeš sníst, dokud odsud neodejdeš. Teplá jídla, studená jídla, ovoce, zelenina, maso, ryby, sladkosti, zmrzlina. Stále čisté talíře a stále čerstvé grilované masíčko, mořské potvory, různé omáčky, zeleninka čerstvá i dušená... Vydrželi jsme zde asi 2 hodiny, koupili si jednu vodu, na stole nechali 1dolar spropitné a přejedení se odpotáceli do víru města. O tomhle městě "cvoků" neumím psát, to se musí zažít. 
Procházeli jsme hlavní ulicí, stripem dlouhým asi 4,5 míle. Navštěvovali známé hotely, repliky historických i nových známých staveb z celého světa a prolézali herny a expozice. Italský Dóžecí palác, Benátky s kanály, Socha svobody, New York, Brooklynský most, Cesarův palác, nikdy nekončící a dokonalé divadlo, v budovách je obloha s hvězdami a svítí zde venkovní lucerny, motá se nám hlava z toho chaosu, večerní bitva námořníků s piráty.....blláááázinec.18.září
Když dozněla americká hymnaa skončilo světelné vodní show bylo těsně po půlnoci a my vyjeli z Las Vegas na noční přesun do NP Zion do státu Utah, do města Sprindgale.
Ke vzdálenějšímu výchozímu místu využíváme Shuttle bus. Na infotabulích i i v infonovinách, které si vyzvedáváme v každém Visitor Centru jsme upozorněni na výskyt pavouků tarantulí.
náš kemp je opět beze sprch. Kolem 18 hodiny\ jsme zpátky v kempu a spát jdeme ve 21 hodin, je nám strráášná zima.
19. září Ráno se vydáváme do Visitor Center pro razítko a pak "šatlikem" na výchozí místo k "plačící" skále. Tu míjíme asi v 10 hodin a stoupáme výš a výš až na Observation Point 1983 m. 
20.září
Z našeho kempu položeného ve výšce 1200 m ráno vyjíždíme šatlikem na Stop Bus Groto, odtud přes řeku a vzhůru na Angels Loading. Stále stoupáme po schodech ostře zaříznutých do červené skály stále kolmější až přijdeme na rozcestí. Odtud na samotný vechol je cesta exponovaná, velmi strmá a jištěna řetězy. Nic pro mne. Zkouším se po ní kus vydat, ale raději se vracím, lezu skoro po čtyřech, na venek se směju a omlouvám těm, které zdržuji, ale chce se mi brečet jak jsem nemožná.
Kája leze dál, ale po chvíli se vrací ke mně a ze sedla stoupáme na opačnou stranu
na West Rim Trail. je to tu schůdnější. Brzy jsme tak vysoko, že i přes vechol Angels Loadingu můžeme vidět 2056 m vysoký Great White Throne. Jsme velmi vysoko, kocháme se nádhernými výhledy, vychutnáváme si tu úžasnou krajinu. Po sestupu odjíždíme opět šatlikem a protože je ještě dobrý čas, vydáváme se na Watchman Trail, krátká asi 1.5 hodiny vyhlídková vycházka. Cestou svačinka, sestup, nákup CD s Live Desert ve Visitoru, opět nenápadné koupání v řece. Zase bez mýdla, ale rychle proudící voda mi i vlasy umyla. Už je skoro 16 hodin a my společněš odjíždíme auty do městečka Springdale na kafíčko. Je to příjemné městečko ve westernovém stylu, s oborou se šesteráky a s bizony. v 17 hdin návrat do kempu, hrozně se ochladilo, navlékáme vrstvy oblečení a vaříme večeři. Posouváme si hodinky na "jutažský" čas o hodinu dopředu. Noc je chladná, ale spacáky to jistí.
21.září
Zaspali jsme. Odjez je v 8 hodin a už je 7 !! Potmě balíme a stíháme. V 8 odjíždíme krásným chladným ránem, teplota je asi 7, chvílemi i dokonce 9 stupňů. Projíždíme tunelem 1,1 míle dlouhým a opět dalším kratším tunelem. Ve 12 hodin jsme v Cedar Breaks, jsou tu 3 stupně, jsme 3150 m vysoko, nádherná vyhlídka pinie stará 1700 let a zase jedeme dál.Cestou zastávka u Panngwitch lake u "dědka sklobouky"
22.září
Ráno 1 st.nad nulou, silný vítr, ale v 930 hod už je 2 st. nad nulou, jsme vysoko 2460 m, dopolední výlet mezi nádhernými červenými skalními útvary v Bryce Canyonu.
23. září
Brrrrrrrrrrrrrrr..... vstáváme do -2,5 st., led, jinovatka a mráz. Snídáme na stojáka. Stůl i lavice jsou kovové a pokryty ledem. Čaj v hrnečku rychle chladne, rychle vypít a odjíždíme na vzdálenější výchozí místo "pohádkové cesty".
24. září
Ranní odjezd ze studeného, ale krásného kempu v 8.30 přes General store, kde dokupujeme chleba a přesunujeme se do oblasti Capitol Reef N.P, projíždíme Escalante (zkamenělé duny), fotíme obrovité a sbíráme malé lávové koule (jsou duté), které sem kdysi dávno dolétly ze vzdálené sopky. Otepluje se, uže je nádherných 12 st.C a konečně můžeme být v tričku. Klem 13.hodiny dojíždíme do teploučkého kempu Fruita.Jméno má podle toho, že jsou všude okolo jabloňové sady s velkými a dobrými jablky. Můžeme si sami načesat připraveným česáčkem, sami zvážit na připravené váze a sami zaplatit do připravené kasičky. V kempu stavíme ještě vlhký stan, sušíme a využíváme sluníčka k nahřátí spacáků. Po občerstvení odjíždíme na vyhlídky a asi 6km procházku . (Chimnay) Večer už je příjemnější, ale teplo stejně vypadí jinak. Spát jedeme (jak jinak) brzy.
25.září
Vstáváme v 8 hodin a v 9 odjíždíme na ke skalní bráně Richman Bridge, zde asi 4km vycházka, potom k mormonské jednotřídce z roku 1896, tu si prohlédneme i uvnitř. Jsou zde tabulky a křídy, mohu zde nechat zápis, že jsme zde byli a další vycházkou mezi skalami s indiánskými kresbami (Petroglyphs). Potom "trejlík" vyschlým korytem řeky Grand Wash a návrat do kempu. vaříme oběd, pereme prádlo a ve 14.30 hodin odjíždíme vyhlídkovou silničkou Scenic Drive do rokle Capitol Gorge.
Zde nám začíná působivý pěší výstup na Golden Throne. Konečně je pořádné vedro a docela slušné stoupání. Teplo si vychutnáváme po dnech strávených Bryce. Po sestupu dolů ještě vycházka k nádržím ve skalách, zásobárnám vody pro první "pionýry". Dnešní večer je příjemný, sedíme venku v hloučku a posloucháme vyprávění o Himalájích. Spát jdeme až ve 21.15 !! V příjemném kempu se nám kolem stanu dnes procházely srnky a laně.
26.září
Odjezd ráno v 9 hodin, přejíždíme do SP Goblin Valley. cestou zastavujeme a prohlížíme obydlí z roku 1882, v domku bydlívalo asi 10-12 lidí pohromadě. Ve 12.30 hodin jsme v údolí Skřítků a odkládáme oblečení, je tu vedro. Příjemný kempík v němž každý pozemek pro stan má svůj přístřešek s lavicemi a stolem, v podstatě jako v ostatních kempech, ale tady je navíc ten přístřešek, asi ochrana před sluncem. 
V teplém večeru posedíme, už není co pít, víno už došlo asi před týdnem tak pijeme čaj. Zítra už bude velký nákup, tak si něco dobrého k pití koupíme.
27.září
Dnes nás čeká přejezd z kempu Fruita z NM Capitol Reef do NP Arches v Utahu. Pojedeme přes městečko MOab se supermarketem a budeme nakupovat na několik dní. Zastavujeme před "supáčem" a domlouváme čas společného odjezdu. Máme cca 45 minut. Tedy hrr do obchodu, rychle se zorientovat a nakoupit nutné. Když máme cukr, pečivo, polévky, konzervy, ohlížíme se po nějakém vínu. Ale nevidíme ani lahev, ani krabici ani malinkou lahvičku, žádný alkohol. Indiáni, prohibice a my další týden bez večerní skleničky? Prodavač nás odkazuje na nějakou prodejnu ve městem, není moc času, Kája ukládá nákup do auta a já letím hlavní třídou a přes hlavní třídu a stále nic nevidím, dohání mě Míla spolu konečně nalézáme zastrčený a kvalitním alkoholem přeplněný obchůdek. Víno v 5 l krabici za 10 dolarů, rychle zsplatíme a zase utíkáme k autům. Obě jsme doběhla 2 minuty před plánovaným odjezdem. Nikdo z ostatních nám nemůže vyčítat zdržení, jen ti, kteří nic nesehnali mají smutné obličeje. Vyjíždíme na čas a pokračujeme do pěkného kempu Skyline v NP Arches. Stavíme stany, svačíme a znovu vyjíždíme na východisko k výstupu na Delicate Arch. Na skalní plotny vystupuje spousta nadšených fotografů
a spolu s námi čekají na krásný západ slunce. A pak fotíme a fotíme tak dlouho až je sklaní brána od slunce celá červená. Do kempu se vracíme již za tmy. 28.září
Ráno kolem 9 hodiny přejíždíme auty na další výchozí bod, parkoviště odkud vede Trail to Devils Garden. V Ďáblově zahrádce procházíme asi 10 km okruh mezi oblouky a k Černému andělovi, poté návrat do kempu, odpočinek, oběd, praní prádla a znovu auty na vyhlídkovou jízdu ke vzádlenějším skalním branám (Double Arch aj.) Večer se scházíme kolem 20.hodiny k poradě na zítřejší den, ale Hanka, na kterou se téměř denně čeká, není ještě zpět mezi námi. A to odešla kolem 13té hodiny z kempu. Už je tma a my máme o ni obavy. Nechtěla jít s námi a teď nevíme jestli někde nezabloudila nebo nespadla ze skal.Nebo když stále navazuje známost jestli se k němu nepřidala. Nahlásili jsme její pohřešování a už ji hledá asi 40 rangerů se psy. Zatím bezvýsledně. Nemůžeme spát
29.září
Noc jsme klidnou neměli. Přehodnocovali jsme a vymýšleli varianty pro všechny možné nastalé situace. Taková pátrací akce stojí spoustu peněz. Zájezd je celý narušený, dle itineráře jsme dnes měli přejíždět přes Canyonlands k jezeru Lake Powel a tam strávit jedno odpočinkové odpoledne. Namísto toho odchází většina znovu do skal hledat Hanku na Primitiv Trail. V kempu zůstáváme pouze 3. přijeli "šerifové" se psem, prohlíží Hančin stan, berou pachové stopy, Hančiny boty. Před polednem se vrací skupina z bezvýsledného hledání. A vzápětí doráží z opačné strany Hanka, prý zabloudila a když jí zastihla tma přespala pod nějakým skalním přívěsem.
Odpolední program musíme situaci přizpůsobit. Rušíme záchrannou akci, jedna skupina odjíždí do N.P. Canyonlands a druhá, ve které jsme i my, zůstává v kempu a vyřizuje formality, pak přejíždíme do Moabu. nechali jsme tady vnoučatům vytisknout Indiány na trička, večer posedíme a spát jdeme asi ve 22.30.září
Dnes jsme měli přejíždět do kempu ke krásnému jezeru, dmnes jsme se měli koupat v jezeře a pozorovat západ slunce nad jezerem.Namísto toho zůstáváme ve stejném kempu, ale musíme se přestěhovat na jiné volné místo. Kvůli neukázněnosti Hanky jsem zde zůstáváme další noc a o plánované relaxační odpoledne u jezera definitivně přicházíme. V 9.45 hodin je naše skupinka na cestě do NP Canyon Lands. Krásné hluboké údolí. Parkem se klikatí řeky Colorado a Green River, zařezávají se do vrstveného vápence a vytvářejí dva hluboké kaňony. Do kempu se vracíme kolem 19. hodiny, smažíme vajíčka na slanině spinkáme.
1.říjen
Ráno po půl sedmé fotím přímo ze stanu východ slunce, pak ještě jednou po sedmé, ale ono se mu nějak nechce prorazit, je oblačno. Vyjíždíme a stavujeme se ve velmi pěkném městečku Monticello, dáváme kafe, fotíme náklaďáky a kostelDAlších 10 mil míjíme cedule s nápisy Watch for deer a opravdu cestou míjíme přejetého jelena. Stáeĺe jsme v Utahu, ale tady je malebná krajina, zbarvené listí, cestou kupujeme pivo. jedna pinta 8fl. za 1,35 dol.
Kolem poledne jsme S.P Goosenecks "husí krky".
Je to tak působivé to přibližování, jak v nějakém filmu:)
kemp je pěkný i se sprchami, zakempovali jsme perfektně. Přímo na okraji nad známými mohutnými útvary.PO vybudování tábora se vydáváme na okružní asi 3 hodinovou jízdu mezi monumenty.
2.října
Ráno vstáváme v 6,30 hodin, ještě ze spacáku fotíme východ slunce a před osmou odjíždíme do kaňonu Antelope S.P. nedaleko města Page, kolem 10 hodiny stavíme v indiánském městečku pro benzín. čerpací stanice je zároveň místním supermarketem, dá se tu kupit všechno, vlna, deky, jídlo, je tu i pošta. Působí to tu ošuntěle, nečistě, neútulně, toalety jsou počmárané, kafe se nesmíme nabrat sami, ale dostaneme u pokladny A jedeme dál.
Poté v městečku Page, které bylo vystavěno pro dělníky budující přehradu na řece Colorado, děláme poslední větší nákup před koncem zájezdu. Dobře zásobeni odjíždíme na Dam. Úžasnou obrovskou přehradu v Glen Canyonu, přehradu přes Colorado. Obrovské technické dílo, které ovlivnilo tvářnost dnešní krajiny. Před vlastní prohlídkou přehrady jsme byli prohlédnuti my. Musíme projít rámem jako na letišti, odložitnože, mobily..sebou bereme jenom fotoaparáty. Ještě shlédneme filmo stavbě přehrady a o krásné krajině a jezeru Lake Powel. U toho jezera jsme mohli, ale nebyli, včera být kdyby se Hanka vrátila do kempu tak jak měla.
Ten jeden den nám chybí a všechno se nyní děje ve spěchu a vládne tudíž nervozita. určitě přijdeme o některé vyhlídky a stany budeme stavět až večer po tmě a to nás zítra čeká náročný den. vrcholný bod zájezdu, sestup na dno Grand Canyonu.
3.říjen
Voda je studená, ale krásně čistá. Sbíráme kamínky a vydáváme se vzhůru.Je šílené vedro a dusno jako v prádelně i přes to, že sluníčko se často choulí za mraky. Vzduch je hustý, vlhký a mně se hodně špatně dýchá. Musíme stoupat dost rychle neboť před námi je 14,5 km a 1500m převýšení. Nejde se mi dobře, je mi špatně, slabo, motá se mi hlava a musím často odpočívat.Jenže když si sednu, zvedne se mi žaludek a je mi na zvracení, pocit jako na houpačce. Bože, jen ať neomdlím.Kája mi postupně ( a pro mně potupně) odebírá bagáž, už skoro nic nenesu a je mi hanba. Konečně jsme na Indian Garden, je tu pramen vody, kterým se občerstvíme spolu s dalšími kamarády, které jsme tu došli.Kája mne nutí jíst, ale moc mi to nejde, zvedá se mi žaludek. Po odpočinku pokračujeme dál. ještě máme před sebou 1000m výškových a 2 Restahausy na jižní starnu do výšky 2091m je to asi 8km. Na několik okamžiků se cítím líp, ale zas to pomíjí. nejde mi to, stále odpočívám. Dolů schází ranger a při pohledu na mně je starostlivý jestli jsem OK. přitakám, že a no a šlapu dál. Kamarádi nás předchází a já se stydím, že jsem tak nemožná. V poslední třetině výstupu se však výrazně lepším. je tu už čerstvější vzduch a lépe se dýchá. Chvíli postupujeme s dalšími českými turisty, které jsme tu náhodou potkali a povídáme si. Postupně předcházíme odpočívající kamarády zase my a je mně čím dál líp. Začínáme potkávat navoněné turisty, kteří schází jen kousek pod hranu a zase se vrací zpět. A konečně v 16,35 hodin jsme nahoře. Celý sestup i výstup s 3/4 hodinovým odpočinkem nám trval 9,5 hodiny. To je slušný čas neboť dle různých průvosců trvá potřebný čas pro zdatného jedince 7 - 11 hodin. Objímám Káju a děkuju mu "za záchranu života". On přiznává, že už měl o mne opravdu strach. necháme se vyfotit a a odjíždíme "šatlikem" do Visitoru pro razítko do knížky. Návrat do kempu už probíhá ve velkém šeru, hledáme sprchy a z nich už se ke stanu vracíme potmě.
Po uvaření večeře a jejím spořádání se ve 21 hodin chumláme do spacáků. Konečně se mi Kája přiznává ke strašnému "vlkovi" se kterým šel celou cestu a ještě mi nesl bagáž. Framykoin to jistí a konečně usínáme. Mé nemocné koleno díky ortheze den přežilo a ode dneška bude nemocné to zdravé:)
4.říjen
Vstáváme v 6,30 hodin a v 8 už jsme na cestě na 600 km přejezdu do NP Joshua Tree. Cesta je dlouhá, vede přes Mohavskou pout. Jen silnice a pusto. Aby nám nebylo nuda a neusínali jsme tak jsou na silnici vybudovány umělé vlny na kterých se pěkně houpeme.. Souběžně se silnicí vede železnice, podle ní jsou z kamenů sestaveny nápisy.
. A hned po "uhnízdění" se všichni vydávají na podvečerní vycházku. my s Kájou vaříme večeři, v klídku jsme se najedli a uklidili a na vycházku se vydali až po 18 hodině.
Byla to dobrá volba. Zapadalo sluníčko, bylo úžasné světlo pro krásné až kýčovité fotky. Však jsme jich nadělali množství. Po návratu do kempu posedíme a zalézáme do stanů. je zvláštní světlo, ani baterka není potřeba.
5.říjen
Ráno je zamračeno, drobně prší, to nás hodně mrzí, chtěli jsme se ještě doopálit před návratem domů. Balíme, likvidujeme zásoby, které nepovezeme do hotelu ani domů. Igelit, který jsme používali po celou dobu jako podložku pod stan, důkladně čistím, využijeme jej na zabalení batohů do letadel.Vyrážíme asi v 8,30, cestou ještě procházíme kaktusovou zahrádku . kaktusy Choa jsou zrádné, jak na ně sáhneš, hned po tobě skočí a zapíchnou bodlinku.
V 18 hodin ještě odjíždíme nakupovat, máme na to 1,5 hodiny, tady zase pro změnu samí černoši, lítáme jako splašení. Všude skejťácký obchody, trika s měňavými obrázky, řvoucí hudba z aut, barů, spousta černých tlusťochů a my stále nic nenacházíme. Nakonec jsme zahlédli známý supermarket, v běhu nakoupili nějaké pití, v blízkém sportu tričko ( v časové tísni jsme až u pokladny byli šokováni jeho cenou) a zpět do hotelu. To byl rušný den. Večer s našimi spolunocležníky trávíme příjemně při skleničce červeného kalifornského vína a klábosení. Zítra nás čeká strašidelné balení na cestu letadlem.6.říjen
Celé dopoledne balíme, v pokoji je příšerný bordel, ale podařilo se nám včas a krásně naše báglíky připravit. ještě nám trochu času zbývá do odjezdu na letiště a tak dokupujeme nějaké drobnosti, procházíme se a fotíme desítky přistávajících letadel, loučíme se s městem, vracíme auta do půjčovny a autobusky Alamo se přesouváme k letišti. Opět trochu nervozita aby vše proběhlo v pořádku, aby naše zavazadla nevážila víc než mají a my si na poslední chvíli uvědomujeme, že na palubu letadla nesmí tekutiny. A my\ máme v příručních zavazadlech lahve whisky, kterou jsme nakoupili domů. To je fofr, ještě že krosny mají navrchu kapsy. Alkohol do nich cpeme a doufáme, že přežije let.
Odbavení proběhlo v klidu, rentgeny, prohlídka, zutí bot a jsme v letadle. Odlet je v 18,15 hodin kalifornského času. Rozhodli jsme se, že se tentokrát bát nebudeme. Poletíme na noc tak se trochu opijeme a budeme spát. Objednali jsme si víno i whisky a je nám tak hezky příjemně. Ve 21,30 po dvou malých 2 dc vínech Kájna říká." Já bych se šel projít po křídle". Tak sláva, asi se bát nebudeme.
Zpáteční let se mi zdál dlouhý, byla tma, nemohli jsem koukat z okýnka, nevím proč, ale muselo zůstat zatažené a vedle nás seděla ještě jedna cestující. Ale do Paříže jsme druhý den doletěli. Bylo 14 hodin evropského času.
7.říjen
V Paříži asi 4 hodiny čekání a pak v 18,15 hodin let menším letadlem do Prahy. Tak to mne nebavilo, žádná obrazovka přede mnou, velké turbulence takže mne letuška nepustí vyčůrat. Ale najednou jsme nad Prahou. Vystupujeme , já akutně hledám záchod abych se nepočůrala, volám Petrovi, že jsme doma v Praze ať pro nás přijede. Je 20 hodin u nás prý prší a všichni jsou doma v pořádku . Uf.
Loučíme se s ostatními a za dva dny jdeme do práce. Z časového posunu jsem se tentokrát rovnali 2 dny. Ze zážitků za uplynulý měsíc se asi nesrovnáme docela nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat