Jak jsme jeli Slovenskou Route 66

 Když jsme v roce 2019 uskutečnili přejezd Slovenska od západu k východu a pokračovali po Maďarsku, nemohli jsme si nevšimnout, že jedeme i po části Slovenské Route 66 a Karlovi začal v hlavě klíčit plán na další putování. Mezitím Covidové období, pak období kdy nám nedovolili odjet rodinné důvody, mezitím jsme také o 4 roky zestárli objevily se různé zdravotní potíže, ale sen o Slovenské Route 66 dozrál a my věděli, že už déle čekat nemůžeme.

Neděle 11.6.2023

Syn Kája nás dovezl i s koly a bagáží na nádraží do Bakova. Odtud v 19:08 hodin odjedeme do Kolína. A tady na bakovském nádraží začínají první zmatky když se s koly ženeme a hledáme vagón A (máme do něj místenky i pro kola), ale průvodčí nás žene zpátky do jiného vagonu. Hrozný fofr, jak tenkrát na letišti v LA. GO GO GO..

Ve finále sedíme na jiných místech než máme koupenou místenku.

Vlakem jsme se převezli do Kolína, kde máme na přestup dlouhé 3 hodiny. Vlak na Poprad-Tatry odjíždí až ve 22:55 hodin. Ale co tady??? Je neděle večer, všechna občerstvení a kiosky jsou už zavřené a všude po nádraží i před nádražím dost skupinek cikánů. Šli jsme se i s koly projít jen tak po chodníku směrem k náměstí a pak jsme už jen seděli a procházeli se po hale a hlídali si na jaké

nástupiště přijede náš vlak. To abychom se s bagáží naloženými koly nevydali přes schody a podchody na poslední chvíli.

A hlavně jsme se těšili jak se ve vlaku rozvalíme a pospíme si. Ale asi proto, že je téměř celý vlak lehátkový a lůžkový, je ten jeden vagon s normálními sedadly úplně plný. Na nějaké rozvalování a pochrupkávání to není. A i tady ve vlaku je spousta cikánů. A i tady, zrovna jako na kolínském nádraží, prochází

vagónem securiťáci. Vlak nás až do rána poveze do Poprad - Tatry a tam přesedneme do vlaku osobního do Kežmaroku.

Pondělí 12.6.2023

Cesta vlakem do Popradu byla úmorná, celou noc se lidé v plném vagónu bavili spolu nahlas, probrali válku na Ukrajině i politiku, světlo svítilo v celém vagónu. O nějakém zdřímnutí nemohla být řeč. Vedle mne seděl cizí chlap takže jsem se mačkala na

sedačce aby měl on dost místa. Kolem 2 hodiny ranní nastal asi na

hodinu útlum. Ale po té hodince okamžitě začíná normální den s čilým ruchem. Před příjezdem do Popradu by se už i dalo spát, lidi pomalu vystupovali a bylo větší pohodlí, ale to už jsme zase museli hlídat abychom nepřejeli stanici Poprad, kde jsme měli být

v 6:35 hodin.

V Popradu to pak byl horor. Vlak do Kežmaroku stál na jiném nástupišti a odjíždět měl v 6:46 hodin. Takže na přestup jen několik minut. Vzdali jsme to, objeli budovu nádraží a vešli do ní hlavním vchodem.

Před námi se vypínaly dvojité strmé schody. Bylo jich mnoho, byly strmé a vysoké. Asi trochu zapracovala únava po probdělé noci a přišel zkrat. Karla napadlo, že kolo vyveze po pohyblivých schodech. Než jsem stačila říct, že to nepůjde, už jel. Z kola spadla neupevněná brašna, kolo se vztyčilo a začalo strhávat Karla dolů. Já pod schody praštila mým kolem i s brašnami na zem a vrhla se manžela zachránit. Dramatická situace vrcholila, když uklízečka začala křičet „vypnětééé schody..“ Karel jízdu ustál a i s kolem za chvíli stál v hale, která předcházela dalším stejným strmým schodům

Jenže sebou nekontrolovaně škubl a jeho bolavá záda se prudce ozvala. Dva měsíce je léčil a teď...uvidíme jestli se mu zklidní nebo ne.

Zanechala jsem bolavého Karla stát u našich kol a šla jsem pak pátrat jak se nejlépe dostat na 2. nástupiště, ze kterého měl vlak do Kežmaroku odjíždět. Před námi i za námi jenom schody nahoru pak dolů a znovu nahoru. Hrozná soustava. Nyní jsme měli na přesun celou hodinu, pak odjížděl další vlak a podařilo se nám pomalu na 2.nástupiště dostat. Zkoušeli jsme i výtah, ale kolo se tam nevejde.

Na tom 2.nástupišti jsme už jen čekali a čekali a zdálo se nám divné, že nečeká také někdo jiný. Jenom my, bagáž, kola, prázdné nástupiště a žádný vlak. Divné, už by měla být brzy doba odjezdu. Raději jsem seběhla schody dolů do podchodu a polil mne pot když jsem zjistila, že nástupiště pro odjezd tohoto pozdějšího vlaku bylo změněno na nástupiště třetí!! Zbývá nám pár minutek. Schody dolů a schody nahoru. Popadla jsem 3 brašny a hnala k vlaku, že ho zadržím. Oči vyvalené hrůzou dobíhám k vlaku, když v tom se zavřely dveře. Vykřikla jsem jen DO PRČIC!! Ale průvodčí byl venku a procházel podél vagonu. „Neujeďte nám, ještě máme kola“. Brašny jsem nechala ležet u vlaku na peronu a průvodčí nám je hlídal. Utíkala jsem pro Karla, rval své kolo do schodů, drapla jsem to své ..no, měli jsme to akorát. Do Kežmaroku přijíždíme kolem půl osmé a k penzionu to máme jenom kousek. Ale musíme nabalit kola a hlavně se přiobléci, je tu zima.

Ubytování v Kežmaroku máme krásné v penzionu B5 (zase po schodech), sprcha, spánek a odpolední procházka s obědem po městě. Málem došlo k mému úrazu. Je tu asi nepsaným pravidlem, že kola a koloběžky jezdí zásadně po chodníku. A tak si tak vyšlapuju po chodníku a najednou slyším, pozor.. kluk jel jako blázen na kole a podle něj utíkal další tak mně kapku porazili. Neupadla jsem ustála jsem to, ale trochu mne bolí ruka. Kluci si to uvědomili a obrátili se se slovy, jste dobrá? A teď jdeme chystat zítřejší trasu, jestli s těmi zády budeme moci vyjet.

Úterý 3.6.2023 - Ráno nás čekalo rozhodnutí..na kole nebo busem?? Záda jsou kapku lepší, ale v Tatranské Javorině jsou 4 stupně, předpověď počasí mluví o sněhových přeháňkách a to nás dost odrazuje. Do kopce bychom se zpotili a ta zima nahoře...mně se tedy raději chce busem. Káju zima také moc neláká. Jedem busem v 8:49 od penzionu a přestup nás čeká ve Spišské Belé na zastávce Tabák továreň. Ašak autobus zastávku přejel a my pohledem z okna zjistili, že jedeme jiným směrem. Vystoupili jsme na první zastávce ve Slovenské Vsi, pohledem na jízdní řád zjišťujeme, že ten náš na Tatranskou Javorinu jede za minutu, ale z jiného nástupiště a to znamená stihnout proběhnout přes celý park, asi 500m. Doběhli jsme tak abychom mu zahlédli zadek. Vzali jsme to jiným autobusem zpět do Spišské Belé. Tady musím počkat 2 hodiny na ten správný autobus. Je zima. V hospůdce čekáme a popíjíme grog a povídáme si s hospodským a domorodci.

Ale teď nás už další autobus odváží k Belianske jaskyni, kde nás čeká další přestup. Cesta autobusem ze Spišské Belé je příjemná, lesem, stoupání skoro není, venku za okny vidíme slunce a štíty hor se sněhovými jazyky. Podél silnice stále vede pěkná cyklostezka. Shodli jsme se, že trochu litujeme, že nejsme na kole. Na východisku k Belianské jaskyni autobus zastaví a my budeme dále pokračovat autobusem jiným. Rozhodli jsme se, že dojedeme až k polským hranicím do Lysé Polany. Sledujeme krajinu kolem z okna autobusu, když v tom jedna cestující zvolá“Pozor!“Kolem silnice se prochází los.

V Lysé Polaně není nic moc zvláštního k vidění, jsou zde východiska na pěší túry, jsou tu dva markety, jeden má WC, které využívám za dost vysoký poplatek 1 euro. U jednoho vidíme ceduli Route 66, fotíme se a pokračujeme pěšky zpět do Tatranské Javoriny. Stále po silnici a do kopce. Nevadí to, je nám pořád zima. V Tatranské Javorine si prohlížíme krásný dřevěný kostelík Svaté Anny a procházíme se podél dřevěných chaloupek. V místním bistru dáváme společně jedno pivo Urpín a jedny halušky za 9 Eur. Autobusem přejedeme do Ždiaru na zastávku Tatra a cca 1.5 km pokračujeme pěšky na další autobusovou zastávku. Cestou malý nákupek v marketu a malá svačinka před ním na lavičce. A ze zastávky Galerie už jedeme až do Kežmaroku. Ještě lahvička červeného zakoupena a jsme doma. Smažím vajíčka a vařím na zítra zbylá dvě.

Ubytování na další den dalo dost práce, vypadá to že budeme bydlet už po 34 km v polovině kopce na sedlo Besnik. Cena je 20 Euro za jednoho, ale další ubytko se mi nepodařilo sehnat a z minulosti víme, že pak se jede dost dlouho pustinou. Tak uvidíme.

-----

Středa 14.6.2023 - Kežmarok – Vernár 35 km Vyjíždíme z Kežmaroku za sluníčka a docela je i teplo takže mám jen tričko a přes něj oranžové tílko a samozřejmě sukýnku. Kája tradičně několik vrstev. Vyjíždíme přes Kežmarok a stále po 66, ale jsou to nervy. Provoz je neskutečně hustý, osobní auta a hodně kamionů a aut s vanami a míchačkami. Je to nepříjemné strašně moc, jsem úplně celá stažená a v křeči. Při jednom sjíždění se mi zase rozkmitalo celé kolo, musím jezdit z kopce pomaleji. Máme naloženo každý na svém kole 11kg bagáže, Pak následoval ještě průjezd Popradem, někde jsme využili i chodníky.  Až když 66 začala směřovat víc do kopců, provozu ubylo.

Najednou bylo ticho a zpívali ptáci. Stoupání je takové plynulé, jde to hezky. Po 32 km jsme poprvé zastavili na kratičkou přestávku. Snědli jsme housku a pokračovali. Před Vernarem je taková malá tiesňava mezi kopci a tam na nás poprvé začala padat voda. Postupně déšť přidával na síle, ale stále to ještě šlo. Obloha potemněla a  mraky se stahovaly kolem nás. Zastavili jsme před odbočkou k objednanému ubytování, že si ještě ověříme ubytování ve vzdálenějším Telgártu. Je teprve poledne, třeba bychom pokračovali. Ale déšť zesiluje a po pár metrech k penzionu je konečná. Pěkný ceďák! Tohle nás chytit při stoupání v lese by bylo hodně nepříjemné. Prvotní liják jsme přečkali už trochu mokří pod přístřeškem u našeho penzionu Juniperus a teprve pak jsem šla na ubytovatele pana Mindoka zazvonit.

Jsme už tedy v pokoji, já vykoupaná s umytými vlasy. Dokonce i vyfoukanými. Kája právě zjistil, že táhnu horkovzdušný kartáč na vlasy. Nefunguje heslo na Wifi, je napsané jenom rukou s divně kroucenými písmenky, musím ještě ověřit správnost. Vyzkoušela jsem desítky variant, ale teď si zajdeme do hospůdky na pivko a něco koupit v prodejně.

Před hospodu jsme přišli ve 13:20, ale prodejna i hospoda se otevírá až ve 14 hodin. Procházkou jsme si prošli hlavní silnici, potom zabočili do vedlejší a vrátili se ve 14 hodin. Cestou jsme potkali dva kostely, jeden z nich byl pravoslavný. Silnice tu není moc široká, ale provoz velký a povolenou rychlost tu nikdo nedodržuje. Některé domy jsou výstavné a veliké. Včetně našeho penzionu Apartmány Juniperus, ale některé jsou jen domečky a hodně úplně zničených spadlých neobydlených chaloupek. To mi připomnělo co jsme viděli před Popradem. Dole u řeky cikánský tábor, hrozný, veliký, lidé se tam hemžili jako v myším hnízdě. Dospělí, děti..

Ve 14 hodin jsme nakoupili něco k jídlu a pití a v hospodě jsme si dali malé pivo. Využíváme tady připojení na Wifi k hledání zítřejšího místa k přespání. Dohodli jsme se s penzionem Marina v Brezně, snad to vyjde. Po návratu do apartmánu jsem uvařila francouzskou polévku s přidanými vejci a dojedla svačinu. Pro Káju ohřeju klobásu. Je to hrozný. Dva měsíce nejím pečivo a teď se cpu rohlíky a houskami.

čtvrtek 15.6.2023 – Vernár – Lopej -77km -(stopař při mapování opět stávkuje) ráno vyjíždíme z Vernáru v 8:35 hodin. A hned za vesnicí začíná silnice prudce stoupat. Čekali jsme to, ale ne tak brzy. Značka ukazuje 5km 12% stoupání. Do sedla Besnik je to 10km. Po 5km dosahujeme nejvyššího místa na trase Vernárske sedlo 1053 m. Následuje asi 2km sjezd k rozcestníku Pusté pole a následuje krása nesmírná. Při pravé ruce máme výhled na Královu Holu (1946m) pod níž se rozprostírají rozkvetlé louky plné upolínů. Po chvíli opět stoupáme do sedla Besnik (994m) k němuž opět mírně sjedeme. Konečně jsme znovu v sedle Besnik jako v roce 2019. Jsem v tílku, ale už jdu do trika a dresu s dlouhým rukávem. Fouká tu. Jsou tu ovečky a bača s černým psem. Možná je to ten, kterého jsem se snažila zachránit před 4 lety když uvízl na ostrůvku v meandrech Hronu. Začíná sjezd, který si zpestřujeme zastávkou u pramene Hronu a pak u Chmarošského viaduktu . V Telgártu si kupujeme malé občerstvení v potravinách a dále sjíždíme. Samá krása, rozkvetlé louky a meandrující Hron po levé ruce.

Od Červené Skaly je nová silnice vedoucí až do Helpy, to se krásně jede. Máme už hlad, ale žádná vhodná hospůdka tu není. Potřebujeme sedět venku u našich kol. V Závadce nad Hronom je, o té víme a tak zde zastavujeme na oběd. Všechno prý mají vyprodané. Paní provozní nám nabídla alespoň kroupovou polévku ..“přece vás nenecháme odjet hladové..“ a přinesla ji v míse ať si dáme kolik chceme. A chlebík. Mňam a pak ještě koláč uvnitř s tvarohem a navrchu mák a švestky. Najedli jsme se náramně a ještě k tomu fajn pocit z dobrých lidí. Seděli tu také koňáci a stěžovali si na cikány. “Ještě vám nic neukradli??“ Prý se chtějí k vůli nim chtějí přestěhovat do Čech..).) Náš pan bytnej ve Vernáru říkal, že u nich taky ve vsi byli ale, že je vyhnali. Mají tu asi dobré podmínky. Ještě se cestou v Polomce zastavujeme v kavárně a dáváme si dohromady coca colu. Pořád hledám nějaké ubytování na dnes, máme už zamluvené dvě ale nějak se nám žádné moc nezamlouvá. Kája navrhuje ať hledám až Breznem. A hurrá, narazila jsem na motorest Route 66, no páni, to je ten, který jsme si fotili před 4 lety. Mají volná lůžka. Takže si ještě prodloužíme trasu z původně zamýšleného konce v Brezně až do Lopeje. Pokračujeme dál, stále klesáme. Když si uvědomím, že jsme to jeli v roce 2019 opačným směrem začínám se obdivovat. Cesta pěkně uhání, jen je strašný provoz.

Po příjezdu k ubytku přišlo studené pivo velmi vhod. Paní vedoucí s námi sepsala nezbytné papíry (je to tu na Slovensku snad všude, obě občanky požadují a tady v centrále navíc ještě vyplňování dotazníku pro migrační policicii.

Takže nyní sedíme na terase Centrály Slovenská asociácie Route 66 a jsme po večeři a za chvíli půjdeme do pokoje. Máme koupené samolepky a tácky a mapu všechno SK Route 66. Mám obrovskou radost.

Pátek 16.6.2023 – Lopej- Pliešovce 78km - Z Lopeje po nezbytném focení startujeme v 9:05 hodin. Vyrážíme po po silnici 66 směr Banská Bystrica, bez toho aniž bychom měli zajištěné ubytování, ale jedeme jako draci. Provoz je zase strašně hustý a my máme po zkušenosti z roku 2019 obavy jak se nám podaří objet nebo projet Banskou Bystrici. Před městem je odbočka na Šalková a tam by se nám mělo podařit vyhnout se tomu velkému provozu v BB. Šalkovou jsme projeli a objevil se „CykloAnděl“ v oranžovém tričku, poradil nám cestu kudy objedeme BB bez nutnosti vydávat se do kopců. Jsme rádi, sice byla cesta trošku houpavá, ale vše fungovalo tak jak nám vysvětlil. Stále jsme se drželi jeho rady a po několika km a další radě dalšího cyklisty opět sjeli k Hronu a po jeho pravém břehu se vydali po chodníku. Jelo se parádně, šílený provoz byl mimo nás a najednou před námi zamčená vrátka !!

Probíhala tam nějaká oprava, byl tam dále zakázaný vstup. Byli jsme bezradní, protože kolem nás nadjezdy, podjezdy, kruháky, auta a kamiony svištěly jak někde v LA. Možná bychom tam stáli ještě dnes. Ale opět se mi potvrdilo, že Cyklistický bůh existuje!

Z ničeho nic se zjevil další „Anděl cyklista“ tentokrát v černém tričku. Prý tudy ani původně nechtěl jet říkal, že jsi jel jenom podívat jestli už je to otevřené. Musela jsem trochu šlápnout abych stačila, ale složitou cestou nás vyvedl až k cyklostezce. Po ní jsme dojeli do vesničky Hronsek. Nafotili starý dřevěný artikulární kostel a opravovaný barokový kostel i vodní hrad a s radostí a úlevou zastavili u příjemné hospůdky s venkovní terasou. Už jsme byli dost hladoví. Kája si dal tak jako obvykle  řízek a chleba a já si dala segedínský guláš a oba malé pivo. Využila jsem chvíle odpočinku k hledání ubytování pro dnešní noc. Vyskočilo na mne ubytování s nadějným pěkným popisem apartmánu v Podzámčoku. Asi 14km za Zvolenem. OK, domluveno a jedem tam. Zase jsme na silnici 66 a je hrozný provoz. Už ani nevnímám kolem sebe krajinu, jen dupu a dupu a dupu a dávám bacha aby nás nesrazil nějakej kamion.

Když jsme dorazili na místo v Podzámčoku kde mělo být ubytování, viděli jsme jen hřiště a kopřivy a dřevěný plot a za ním nějaký starý nefungující hostinec těsně u silnice. Všude neskutečný bordel, šla jsem k hostinci čp.113 blíž a viděla špinavá okna, venku stoleček a židličky a všude kolem vysoká tráva a plevel. Prostě strašný binec. Paní, se kterou kterou jsem ubytování telefonicky domlouvala mi opět nyní telefonicky potvrdila, že jsme na tom správném místě. Neměli jsme důvěru a vydali se na další cestu s tím, že jsme se vymluvili na nutnost pokračovat z časových důvodů. Snad se cestou něco objeví, ale je víkend, no, doufejme. Pokračovali jsme až do Dobré Nivy. Pěkná vesnice, hned na kraji příjemná hospůdka se sezením venku. Vlastně spíše obchůdek, protože tam prodávali i nějaké potraviny, a sudové víno, měli tam Svijanské pivo. Usedli jsme, doufajíce, že třeba mají i ubytko. Neměli, ale hostinský nám poradil, že kousek dál je v soukromí pěkné ubytování. Po telefonátu jsem se dozvěděla, že je přeci pátek tak mají plno.

Ale domácí se nám snažili pomoci. Prý asi 6-7km odsud V Pliešovcích je ubytovna „ tam vás určitě ubytují tam budou mít stoprocentně místo má to na starosti nějaká paní„. Telefonní číslo,pevná linka vedla na Obecní úřad, ale dobří lidé nám sehnali mobilní na paní správcovou. Jen jí nemáme říkat kdo nám ho dal:) Konečně jsem se dovolala, ale paní správcovou jsem rozlobila. Ona zrovna pekla koláč a chystá se na dovolenou a je pátek a co si jako myslíme, že hned jako poběží když zavoláme, že jsme si to měli domluvit dopředu. Jenže už nebyl čas hrát si na hrdinku takže jsem sklopila uši a trochu se i kála. Domluvily jsme se na 18:00 hodin,  zdálo se mi to dlouho, ale což..hlavně, že budeme bydlet pod střechou a ne pod stanem v lese plném medvědů.

Fakt se mi to zdálo dlouho, ale nenapadlo mne, že když se budeme vzdalovat od silnice tak už to nebude údolí, ale přes hory a doly. A to tedy bylo. Stoupání a stoupání..museli jsme přejet hřeben a pak již dolů. Před ubytovnu jsme dorazili po 17 hodině. Zbývající čas jsme vyplnili pojídáním svačiny a klábosením s ubytovaným chlapem sedíce na zemi, neboť lavička tu není. Paní správcová přijela přesně na čas. Byla nasupená a nepříjemná, prostě jsme jí narušili volné odpoledne. Pochopitelné.

Sobota 17.6.2023 – Pliešovce – Dudince _45km – tak jak jsem už včera psala, čekali jsme před ubytovnou od 17 do 18, mezitím nás bavil chlap, který zde byl taktéž ubytovaný, ptala jsem se ho jestli tu jsou medvědi, prý áno, ale do vsi nejdou. Když paní přijela, šla jsem s ní vyřídit náležitosti a zaplatit, stejně jako včera chtěla obě OP a jak tak zapisovala naše údaje, tak postupně roztávala. Mně to tak nějak s těmi nerudnými lidmi baví. Nejprve byla vyloženě násra.á..na na otázku kam můžeme dát kola..“nevím, tady nejsme pro tu uzpůsobený, dejte si je kam chcete, pod schody třeba“ a tak....nakonec se skoro omluvila, že je nervózní.

No a teď je už ráno 8 hodin a je tu ..navoněná namalovaná a příjemná, zkontrolovala pokoj a jede na dovolenou. Prý když pozrela naše ročníky .. „obdivuji vás vela“.

Cesta do Dudinců svižně ubíhala i když nebyla úplně rovná , nejprve jsme se museli dostat z Pliešovců a to bylo, jak jinak, přes kopec přes Kozí hrbek tedy stoupání a stoupání. I po 6 km nebyla úplná bezbolestná jízda, silnice je dost zvlněná. Ale průměr jsme drželi 19,3/km/hod. Provoz malinko menší, ale stejně bylo dost kamionů a nepříjemných řidičů. Ubytování v Eko penzion Leo nás příjemně překvapilo, na zahradě asi z bývalého hospodářského stavení a možná chléva, je pěkné, čisté a co potřebujeme vše máme a jako bonus stoleček s židlemi pod třešní. Vydáváme se na procházku do lázní, jsme hladoví, ale naskytla se pouze pizza . Pivo Bernard bylo výborné a pizza sedliacka také a my máme ještě dva kousky k vínku. A pak doplnění potravin v Bille a jdeme hledat víno na vinice. Po telefonátu s maminkou si ujasňuji, že vlastně pod nimi bydlíme.

Ale sklépky jsme pouze nafotili Nikde nikdo pouze jednu paní jsme zastihli a prý tu nikdo neprodává, tedy znovu hurrá do Billy. Je krásné pozdní odpoledne trochu profukuje, ale je teplo, sedíme u stolku z kamene pod třešní relaxujeme a chystáme trasu a ubytko na zítra.

Neděle 18.6.2023 – Dudince – Štúrovo – 73 km. Je krásné ráno cca 17 st. A snídaně venku. Ondra posílal fotku v 6:30 z Jizerek. Tam bylo 10 st. , asi je vzbudila zima, ale mají krásnou jasnou oblohu. Jako my. Dnes chceme dojet do Šahů. Tím pro nás skončí Slovenská Route 66 (hlavní účel naší cesty) a pokračovat budeme do Štúrova, kde se nám podařilo zajistit další ubytko. Snad to půjde dobře. Cítím se dnes nějaká plná a líná po té včerejsí pizze. Jíme tak nepořádně buď máme hlad nebo se nacpeme, dost dobře nelze dodržovat navyklý režim a člověka to nutí se pořádně najíst když neví kdy bude další jídlo😀 Dnes nám tolik cesta neubíhala, ale bohudíky jezsilo méně kamionů, byla neděle. Nejprve jsme dojeli do Šahů, vešli i  kostela kde zrovna probíhala mše. Připadala jsem si jako když jsme dojeli poutní Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostelo. Pak jsme zajeli až na hranice s Maďarskem, zde se 66 mění na 77, pár fotek a už se ubíráme směr Štúrovo. Není úplně rovina, ale dá se to. Sluníčko pálí jak ďas a fouká vítr. Kolem poledne bychom rádi udělali přestávku, ale nikde hospoda ani lavička a tak jedeme dál doufajíce, že narazíme na nějakou restauraci. Ve vesnici Pastovce zastavujeme v autobusové zastávce a dojídáme tvrdé rohlíky. O vodu jsem byla poprosit v jednom domě s hrozným černým psem. Stará paní mi donesla studenou vodu,ale vůbec mi nerozuměla když jsem chtěla vědět jestli v dalších vesnicích nebude hospoda. No, díky za vodu. Po posilnění jedeme dál a o kousíček dál v obci Salka zastavujeme. Je tu otevřená hospoda, taková pivnice. Dáváme si malé, krásně orosené pivinko a pokračujeme dál. Jenže se zase zvýšil provoz a jezdí jedno auto za druhým. Jako naschvál, zrovna když jsme si dali pivo. A ještě ke všemu před námi nečekaně kopec jako kráva slunce svítí taky tak a já to nedávám. No co, tak se projdu, změním polohu a zapojím jiné svaly. Jen asi 2km.

Poslední kopec nahoru a už to zase jede. Ve Štúrovu skvěle dojedeme přímo před ubytovnu.  ABturist Je fantastická, moc pěkná, čistá nic nám tady nechybí, prostě neskutečná paráda. Venku taková zahrádečka pro děti i pro dospělé využití. Ubytovali jsme se a vyrazili ven, na pěší zoně je prý dnes levandulový festival. Ale asi únavou se nám zcela nepovedla orientace, a my nachodili skoro zbytečně 2km v tom vedru. Píšu skoro, protože jsme si cestou dali Zlatého Bažanta a ten to trochu vyvážil.

Levandulový festival byl po celé pěší zóně, ale ani levandulové ani jiné víno tu nestáčeli, tak jsme si dali zase dohromady jedny halušky a a 2 malá specialni piva, došli jsme si do Billy tam jsme si nakoupili zobání na večer a snídani a lahvičku a šli jsme na ubytko. Kája teda by nejradši tam zůstal do noci a pozoroval cvrkot ale já jsem se těšila jak si sednu venku na té naší zahrádce a bylo taky potřeba se připravit na druhý den. Vrátili jsme se na naší zahrádečku, zobali jsme klobásu sýr a rohlík, popíjeli vínečko a já hledala ubytování na druhý den v Komárně. To co jsem našla a co bylo pěkné tak tam chtěli předem platbu a do toho se nám nechtělo co kdybychom nedojeli. Pak nás napadlo, že bychom si mohli zde ve Štúrovu prožít v Aquaparku odpočinkový den, už ho potřebujeme a plavky máme sebou:) Napsala jsem našim ubytovatelům, že bychom zůstali rádi ještě jednu noc. Bohužel, mají obsazeno a pak už nás zmohla únava a šli jsme spát.

Ráno snídaně kafíčko venku, hezky teplo. Sleduju a hledám v mobilu a a skočilo na mě nějaký ubytko na kraji Komárna asi kilometr a půl do centra takže jsem přes Booking bukla bez platby předem Guest House Meat Heads Pub

pondělí 19.6.2023 – Štúrovo – Komárno - 53km opět vyrážíme před devátou posnídali jsme krásně a vyrazili jsme ze Štúrova na cyklostezku nejprve po panelce dolů k Dunaji a odtud po hrázi vede cyklostezka až do Bratislavy. Ze  Štúrova se jede špatně jak si vzpomínáme. Cesta je šotolinová a je to dřina. Stejně jako před čtyřmi lety jsme to nevydrželi a raději jeli po silnici. Provoz není moc velký. Cestou jsme míjeli cyklistu v zeleném dresu na kole ověšeném zelenými cyklobrašnami. Jenom jsme se pozdravili. V Moče jsem si všimla upoutávky na Czardu, kterou nám před 4 lety doporučovali navštívit. Tenkrát jsme to nestihli. Jenže letos už také ne, sjeli jsme k Dunaji a hledali ji, nikde nic. Až najednou Kája zahlédl už jenom trosky, v roce 2022 vyhořela.

Pokračovali jsme dál a v Radvani nad Dunajom jsme zastavili na chvilku, fotili pěkně upravenou vesnici a „zelený“ cyklista, kterého jsme dnes míjeli nás dojel, zastavil se s námi a chvíli jsme si povídali. My vyprávěli odkud jsme a kam jedeme, on (Francouz) , že jede z Lublaně přes Vídně a přes Budapešť, má najeto něco přes tisíc kilometrů takže pěkný okruh. Usadil se aby pod stromy na lavičce posvačil a my popojeli několik metrů dál. Krásná restaurace Penzion Mlyn u Dunaje nás vtáhla na svou terasu, dali jsme Radlera a podělili se spolu o hovězí pečínku po cikánsku a pokračovali. Z Radvaně n. Dunajem to bylo již jen kousek do nejjižnější obce na Slovensku. Tou jsou Patince. Sjeli jsme k Dunaji na cyklostezku. Už byla asfaltová, to se pojede. Jenže, vidím před sebou jen dlouhou nekonečnou čáru, po které jedu. Dost únavné. Pak jsem zahlédla pod hrází nějaké občerstvení, sjeli jsme dali pivko a dál a dál a dál pokračovali až do Komárna. Cyklostezka nás vyhodila u našeho zabukovaného ubytování za 33 Euro pro oba. Strašný vedro, dost přes 30 st. Nás přinutilo k odpočinku. Doufali jsme, že poleví, a za chvíli půjdeme na nákup avšak ani později odpoledne se neochladilo. Nachodili jsme asi 5km poKomárně, ale na nádvoří Evropy jsme letos nezašli. Dali si zmrzlinu a rozhoukali Lidl. To když jsme po nákupu chtěli vyjít únikovými dveřmi. Prozkoumali jsme kudy zítra vyjedeme v tom šíleném provozu z Komárna a vrátili se do penzionu. Přejít k němu přes silnici..to bylo jak Ruská ruleta.

Venku na terase restaurace jsme si objednali každý jedno vinko a poprosili servírku, jestli by nám nedala zatím na mrazák lahev vína koupenou v Lidlu. Byla skvělá, víno vychladila a ještě nám půjčila na pokoj skleničky. Hned se nám lépe hledalo ubytování na další den. Máme v plánu asi 55km, v tom vedru to stačí.

úterý 20.6.23 – cca 69 km - Komárno – Gabčíkovo (pozdě zapnutý stopař) Ráno vyjíždíme už v 8:30 hodin. Modlili jsme se aby ten průjezd Komárnem byl bez problémů. A byl. Nejhorší snad bylo jenom ráno přejít silnici a pak ještě zase znovu na druhou stranu a dostat se na cyklostezku a pak už to jelo krásně po cyklostezce asfaltové a chvílemi trošku štěrkové. Pro mě je taková cesta docela nudná ,ale Kája si to užíval. Jeli jsme stále podle Dunaje, on často sjížděl k vodě dívat se na pláže a snil o tom jak by se nám tam krásně spalo. Mohli bychom, stan máme, ale při každém takovém zastavení útočili komáři a mně tedy kvuli nim spaní venku nelákalo. Dojeli jsme do Medvedova, hlad nás poháněl zajet do vsi, chtěli jsme si dát někde oběd, ale restauraci nevaří. Zasyčel v nás půllitr Radleru a pokračovali na Gabčíkovo. Včera jsme si zamluvili chatu u restaurace Nimrod. Měla jsem z toho trošku strach , ale je to totální luxus. Chata, ve které jsme sami, obýváme přízemí, máme ložnici, koupelnu, kuchyň,obývák, televizi ,wi-fi, kola máme vevnitř. Prostě bomba a hned u toho je krásná stylová restaurace Dali jsme nejdříve oběd a teprve pak se ubytovali a osprchovali. Znovu naskočili na kola a zajeli si do Gabčíkova na nákup. Víno, vodu, vajíčka atd. Nákup hodili do chatky a jeli se podívat na Vodní dílo. Pokoukali, pofotili, pak si chtěl Kája zvednout kolo na chodník, špatně se hnul a plotýnky zase v pr… Takže celé krásné odpoledne tráví na gauči a řešíme co bude dál, jestli to půjde,bnebo nepůjde, jestli hledat ubytování na další den nebo raději řešit odvoz domů.

Ibalgin pomaličku zabral a já předběžně zarezervovala v Bratislavě Ružinov ubytovnu Robinson. Asi to bude něco strašného, ale slíbili nám pokoj v přízemí a budeme si moci vzít kola dovnitř do pokoje a je tam i restaurace. Snad jednu noc přežijeme, snad to nebude špinavý.

Když to půjde, chtěli bychom zítra vyjet dřív než v 8:00 než přijde nějaký vedro nebo než přijde třeba bouřka. Ani se mi odsud nechce protože je to tady fakt krásný ubytování (za 40 ) a zítra ta ubytovna bude za stejnou cenu a to tak krásné určitě nebude. Je 20:00 a my jdeme spát, ještě chvíli kouknu na Netflix na film, ale už v posteli.

Středa 21.6.24 – Gabčíkovo – Děvín 68 km (zase zlobil stopař, takže v mapách méně) Z ubytka vyrážíme v 7:15 . Cyklostezka vede po hrázi a na ni musíme dost vystoupat, ale už to zase frčí. Kájova záda zatím drží pohromadě a my jedeme dál a dál a pořád po hrázi a stále až do Bratislavy Ružínov . Jenže u ubytovny jsme už v 10:00 a to je hodně brzy. To bychom mohli ještě dnes Bratislavou projet. Usedáme na kámen a pátráme po nějakém ubytku za Bratislavou a při naší trase. Moc se nedaří a jediné co je při cestě je Penzion U srnčíka - strašně drahé 69 EURO. Pro jednou opustíme úspornější režim, nic jiného nám nezbývá, jistota je jistota a cestou můžeme koukat jestli se neobjeví něco na trase. Bratislavou jsme projeli normálně. Cykloznačení a mapy.cz nás vedly. Byl to máček. Nejkrásnější bylo nábřeží všude různé hospůdečky a lidi a vůně a Dunaj, lodě a parníky. Docela jsme si průjezd užívali. V Děvíně jsme si v Pizzerii dali pivko a já doběhla do marketu Od našich. Moc pěkný obchůdek s regionálními potravinami a suvenýry ( prodávali zde i čerstvé houby, křemenáče a lišky) Vyzvedla jsem Káju v pizzerii a jeli jsme na ubytko. Zaplatili ty šílené peníze a šíleně se zklamali, protože máme takovou malinkatou kůču se střešním oknem, které nemůžeme otevřít kdyby pršelo. Venku děsný vedro a slunce pálí do okna. V koupelně odložený nějaký černý regál, vedle postelí závěs a za ním nezamčené dveře vedoucí na nějakou půdu.

Na terase restaurace jsme si dali Sedláckou pochoutku (bramborové knedlíky plněné uzeným a zelí) asi z mrazáku, ale najedli jsme se z ní oba a pivko. Pak jsme se uklidili trochu do rohu a donesli si své víno Děvín koupené v regionálním obchůdku a své skleničky ( bylo nám na požádání dovoleno). Sedíme, je podvečer, největší vedro pominulo a zvedá se vítr. A hodně silný. Hledám ubytko na další den a domlouvám přespání v kempu Rudava, ale nemají místo takže v nějaké společné místnosti. Stan stavět už nechceme, předpověď velkého deště je pravděpodobná. A hledám i ubytko v Břeclavi na pátek a vše dost problém. Buď velmi drahé nebo obsazené. Využijeme opět ubytovnu. Bude blízko nádraží.

čtvrtek 22.6.23 – Děvín – Kúty - 65 km (stopař stávkuje) Nevím proč, ale zápis z dnešního dne nemám, snad jej dám nyní dohromady. Dnes již vede cyklostezka více po silnici, místy je dost provoz, tam kde není je zase rozbitá silnice plná děr a hrbolů. V Zohor dáváme zmrzku a v Malackách obědujeme v příjemné restauraci u silnice. A protože máme dobrý čas, rozhodujeme se zrušit kemp Rudava a popojet dál. Ubytko jsem zamluvila v Motorest U Janičkov v Kútech. Vyčerpaní horkem jsme dorazili k motorestu. Je vyhlášený svou kuchyní, ale my jsme oběd už měli. Máme jenom žízeň. Osvěžíme se a jdeme se ubytovat. Hm, docela hnusná ubytovna. Sice čistá, ale to je asi jen to jediné co mohu pochválit. Přikrývky jsou objemné jako peřiny. Absence zrcadla. V pokoji někde u stropu TV a v rohu malého pokojíku je ohromný sprchový kout. Toalety jsou přes celou dlouhou chodbu daleko a společné. Čisté, ale neustále vlhká podlaha. Nemáme sebou moc jídla, jen ztvrdlé rohlíky a kousek salámu a sýr. Alespoň všechno co vezeme, sníme. Venku se dá sedět. K večeru posedíme u vinka v restauraci a na zítra nám už zbývá jen asi 20km.

Pátek 23.6.23 – Kúty – Břeclav – 18km - Z nepříjemné ubytovny U Janičkov jsme vyjížděli asi 8:30 Noc byla hrozná, horká, dusná, ale ráno vše vypadá lépe a rádi odtud vypadneme. Vyjíždíme a stále pojedeme po silnici číslo 2, má lepší povrch než včerejší část, ale docela hodně silný protivítr. Setkání s paní správcovou máme domluveno na 12:00, ale v Břeclavi jsme už kolem desáté. Ubytovna se nachází 279 m od hlavního nádraží vlakového i autobusového. A je tu u nádraží také bistro Delikana, už jsme tu před lety byli. Dali jsme si obložený chlebíček a já si ještě dala ledové espresso a dali jsme si dvě malá piva a platili jsme 250 Kč, pak jsme trávili čas různým posedáváním a čekáním. Asi v 11:30 jsme se vrátili k ubytovně a paní už seděla před ubytovnou. Byla velmi příjemná a hned nás ubytovala. Máme úplně suprový pokojíček čistý a voňavý se sprchou se záchodem . Má uvnitř i úschovnu kol. Po zásluze je ubytovna oceněna certifikátem KČT a má 2 hvězdičky. (1200 Kč noc/2 lidi)

Nejdříve jsem vyprala oblečení na cestu domů. Potom jsme si šli nalézt nějakou krabici. Kája měl bezva nápad a rozhodli jsme se, že si pošleme většinu bagáže domů abychom to nemuseli po těch schodech na nádražích tahat. V Albertu jsme si vyžádali banánovou krabici a jednu menší, v drogerii Teta jsme si koupili lepící pásku a strečovou fólii. Folii jsme nakonec nepoužili, byla moc slabá a trhala se. Po návratu do pokoje jsme se dali do balení. A balili a balili a to v takové euforii, že jsme měli zabaleno bleskově a pak nás napadlo, jestli není ten balík moc těžký a jestli nám ho pošta vezme. Vím, že dříve brávala jenom do 15kg a to určitě máme zabaleno víc. Ale uklidnili jsme se, když jsem přes web našla podmínky. Jen jsme neměli provázek na převázání, použili jsme na přenos vázací popruhy od našich brašen a ve dvou jsme společně donesli balík na poštu, která byla jen několik pár metrů od ubytovny. Paní za přepážkou nám vyčinila, že jsme měli zásilku převázat doma provázkem. :) Hlavně však, že ji pošta převzala. Balík vážil 17kg a domů nám jej pošta dovezla v pondělí. (199 Kč)

Spokojení jsme se vrátili kapku zkulturnit do pokoje a znovu se vydali do města. Mám dnes ten svátek tak chceme nalézt restauraci kde se vaří. Nejdříve jsme narazili na Vinotéku s výborným Sylvánským zeleným. Nechali jsme si vychladit lahvičku na večer a připravit 2 l abychom přivezli domů .

Ale ani po různých doptáních se nám restauraci nepodařilo nalézt. Mohli jsme vybírat pouze z Kebabů a Pizzerií. Anebo už měli vše vyprodané. Takže jsme skončili u borovičky a dvou malých piv za což jsme šokovaní zaplatili 290 Kč.

sobota 24.6.24 – Břeclav – Bakov vlakem, Bakov – Březina na kole 14km, Jízdenky jsme koupili online z Břeclavi do Kolína ČD a z Kolína do Bakova Arriva. V 10:07 jsme vyjeli z nádraží v Břeclavi a v cca 14:46 jsme byli v Bakově. Cesta proběhla bez problémů. Za necelou hodinku jsme dorazili na kole domů.

Počasí nám po celou dobu přálo, sluníčka bylo více než jsme chtěli. Od 14.6. do 23.6 ( 10 dní na kole) jsme najeli dle počítadla na Kájově kole 580 km. V průměru 58 km denně. Někdy 78, někdy 70, někdy méně, poslední den jsme dojížděli jen18. Stopař v mapy.cz občas stávkoval, ale spíše jsem si ho nevědomky vypínala, když jsem tahala mobil z velmi nevhodného futrálu abych fotila.První 2 dny v Kežmaroku jsme "klepali kosu" a oblékli na sebe vše co jsme měli včetně kulicha. Ale pak již nám přálo sluníčko maximálně. Déšť nás zastihl pouze 1x a to několik metrů od ubytka ve Vernáru. Trasa po silnici 66 je sice zpočátku a to na sedlo Besnik hodně hodně do kopce, ale to jsme věděli, protože jsme ji už jednou jeli z druhé strany, poté již víceméně z kopce. Přesto ji nedoporučujeme. Provoz je zde značně hustý a není moc kam uhnout až do Šahů. Menší provoz, ale trochu zvlněno je již do Štúrova a odsud již cyklostezka po hrázi podél Dunaje 150km až do Bratislavy. Bez provozu a po rovině. Příjemný profil má i cesta z Bratislavy do Břeclavi, ale auta se tu prohánějí. Vlaková doprava s koly by byla fajn, kdyby na nádražích počítali s tím, že kola to po schodech neumí a nabalená jsou velmi těžká. Stačily by nějaké vodící koleje. Přestupy byly dřina a nervy.

Fotky tady